V posledních dnech jsem měla možnost navštívit několik základních škol a tak jsem trochu zavzpomínala na svá vlastní školní léta. Známky jsem tehdy měla dobré, ale nemůžu tvrdit, že by mi to nějak extra šlo. Vlastně jsem do školy chodila spíše z donucení a na nátlak rodičů. A tak jsem se chvíli snažila zavděčit rodičům a pak paním učitelkám.

Dnes s odstupem času vidím, co mi tehdy vadilo. Chyběla tam kreativita. Museli jsme stále poslouchat paní učitelku a kdo přišel s něčím jiným nebo pozdě, byl pokárán a hned se musel vrátit zpět a sekat dobrotu jako ostatní.
Musím uznat, že mě škola naučila spoustu dobrých věcí – společenské chování, základní aritmetiku, angličtinu a společenský přehled.
Na druhé straně mě to školské prostředí na delší dobu připravilo o velkou část vlastní tvořivosti a sebevědomí.
Nutnost neustále se snažit chovat podle něčích pravidel (a ne všechny paní učitelky mají stejný metr), takže pravidla se nám neustále mění a nemít prostor na vlastní názor, má negativní vliv na sebevědomí člověka.

Je zvláštní, že první polovinu života nás náš systém učí poslouchat a opakovat věci tak, jak je dělají jiní.
Zatímco druhou polovinu života od nás všichni čekají kreativitu, sebevědomí, nebojácnost, úspěch apod.
Takže se všechny tyto člověku naprosto přirozené věci musíme po škole opět naučit a musíme se to naučit sami.

Na závěr bych chtěla říci, že žít v nějakém systému, ač školním, pracovním nebo sportovním, je určitě dobré. Ale vždycky bychom si měli nechat dost prostoru i na to, abychom do toho co děláme, vložili i kus sebe.
Také bychom měli mít čas na to objevovat nové věci, které bychom chtěli/mohli dělat a takovýto prostor vytvořit i pro lidi kolem sebe.
Tady se ještě hodí dodat jedno staré známé moudro a to: Naslouchejte lidem okolo sebe. Většinou se tak dozvíte právě ty věci, které vám jinak v rámci zaběhlého systému lehce ujdou, ale které mohou být dost často rozhodující.